Nervy v čokoládě - finálová část

26. září 2016 v 10:00 | Patrik |  Original product
Po pěti týdnech je tu závěrečný díl mé první povídky nesoucí název Nervy v čokoládě. Věřím, že vás mé dílko alespoň trošku oslovilo a pobavilo, resp. postrašilo. Své dojmy, názory a postřehy pište do komentářů pod článek. Díky za váš čas, který jste věnovali mé tvorbě :)


Minule jste si mohli přečíst
Tentokrát mě ale dostal. Posadí se na postel a kouká na mě. Doslova mne propichuje očima. Cítím, jak jeho pohled bolí. Něco tiše šušká. "Jsi výjimečný," začne takovou tou češtinou ze starých knih. "Vše, co tady vidíš se děje jenom u tebe v hlavě a v těle. Byl jsi vybrán k odčinění lidského posměchu. Mně nikdy neutečeš, rozumíš?! Já jsem ty," skoro na mě křičí. Naposledy mne propíchne svýma očima a začne se šíleně smát. Tak šíleně, že se mi z toho všeho vhrnou do očí slzy.

Není cesty zpět
Probudím se, ale nevím, kde. Vidím rozmazaně, ale nevím co. Zavřu oči a naslouchám okolí. " Pane Dvořáku, to, co nám povídal, jsou úplné nesmysly. Každý den, celý rok, nám ze spaní vypráví o nesmyslném nadpřirozeném životě, se kterým se setkal. Dáváme mu pár týdnů," říká mně známý knižní hlas. "To je hrozné," slyším otce. "Pokud dojde k nejhoršímu, okamžitě Vám dáme vědět. Tělo Vám dle domluvy předáme již zpopelněné," dodává doktor. "Opravdu ho nechcete vidět?," táže se. "Chci mít jenom ty dobré vzpomínky," odvětí otec. Slyším, jak se loučí. "Ale já jsem přeci v pohodě, chci domů," toužím zakřičet, ale nejde to. Snažím se posadit, ale jako by si moje svaly vzaly dovolenou. Celé tělo reaguje velmi zpomaleně. Alespoň si protřu oči. Z ruky mi vede nějaká hadička, asi je to kapačka. Omylem mi vypadla a…."Co to k sakru je?," ptám se sám sebe. Na prostěradle je hnědá tekutiny. Namočím do ní prst a přičichnu. "Co?," vyjeknu. Je to čokoláda! Někdo se přibližuje k posteli. Vzhlédnu a nevěřím svým očím. Muž s kápí, s očima jako uhel a injekční stříkačkou v ruce. Všimnu si, že tenhle pokoj je úplně stejný, jako v tom snu. "Sestři, ještě mu dáme tak dvě dávky a je kompletně náš. Tenhle nový typ infekce zabírá děsně rychle. Nervy se čokoládou obalí během pár vpichů nebo vkusů," říká ten muž. Uchopí mou hlavu a něco mi vpíchne do krku. Cítím čokoládu a horko po celém těle. Asi bych se měl bránit, ale je to ten nejúžasnější pocit, který jsem kdy zažil. Ještě než zavřu i druhé oko, zahlédnu sestru. Je to ta paní, která mi pomáhala. Tak proto ovšem tak dobře věděla...

PS: Už příští pondělí si zde přečteš nový článek z rubriky Problém týdne ;-)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama