Nervy v čokoládě - 3. část

12. září 2016 v 10:00 | Patrik |  Original product
Slunce se pomalu, ale jistě blíží ke svému cíli, a to pro mě znamená jediné, táta přijde tak za hodinu. Chodím od ničeho k ničemu. Nemám na nic náladu a v břiše cítím pořádný napětí. Zkusím si zdřímnout, nebo se mi asi rozskočí hlava.


Probudí mě až klíč v zámku. Docela mě to polekalo, ale hned je mi jasné, co se děje - táta. Vylítnu z pokoje a hned u dveří se s ním střetnu. "Jestli si myslíš, že někam jdeš, tak být tebou, rychle na to zapomenu," okamžitě řekl táta. "Neboj se, tati. Jenom ti jdu nahlásit, že jsem vše z tvého pečlivého seznamu splnil a že se zrovna chystám ke spánku, spokojen?!," rychle dodávám. Táta se na mě ani nepodívá a odkráčí do pracovny. Jsem za vodou. Vrátím se do pokoje a přemýšlím, co dál. Nejlepší bude, když počkám, než táta půjde spát. Pak budu moci nepozorovaně vypadnout.
Dneska si dal táta s ponocováním opravdu záležet. Je skoro půlnoc a on teprve před pár minutami zhasl. Pro jistotu ještě chvíli počkám. Sbírám poslední zbytky odvahy a opatrně tisknu kliku u dveří pokoje. Nepozorovaně se dostanu až ke vchodovým dveřím až je tiše za sebou zabouchnu. "Když všechno půjde tak, jako teď, jsem za 2 hodiny zpátky," říkám si pro sebe a vydávám se vstříc noci velkoměsta.

Ulice Prahy jsou nezvykle tiché. Možná je to tím, že je už pozdě, nebo spíš tím, že si radši vybírám ty méně známé cesty. Přeci jenom, jsem tu tajně, a tak si nemůžu dovolit sebemenší problém.
I když si to nechci přiznat, nejradši bych se otočil a vrátil domů. Vůbec nevím, co bych měl hledat, nebo kam přesně jít. Po cestě nad vším přemýšlím. Vzpomínám na včerejšek. Jak je možný, že si nikdy nikdo jiný ničeho nevšimne? Proč jsem obětí jenom já! Z myšlenek mě vytrhne pomrkávající lampa nedaleko mě. Ano, je to ta lampa. Slyším svoje vzdechnutí. Z protějšího domu na mě civí cedule s nápisem "Ďáblova". Po zádech mi přeběhne studený mráz. Ještě se můžu vrátit a zkusit dál žít normální život plný všedních starostí. "Jde to ještě vůbec?," ptám se sám sebe, ale odpověď nečekám a do očí se mi vhánějí slzy. Jako perly se kutálí po mé tváři. Jít dál se mi nechce, a tak vyčkávám na začátku ulice. Nečekaně za sebou uslyším kroky a už rezignovaně se otočím. Jsem smířen s tím, že se domů možná už nikdy nevrátím.
Vyděšeně koukám na neznámou paní staršího věku, která se vynořila ze tmy. "Pojď, chlapče. Než cokoli podnikneš, měl bys něco vědět," řekla zběžně paní. Uchopila mě za ruku a odvedla ke vchodu do jednoho z domů. Ani jsem nic nestačil namítnout.


Po delší cestě neosvětlenou chodbou jsme se ocitli v malé místnosti. Asi z toho zápachu zešílím. Paní si mého výrazu všimla a dodala: "Hold vlhko. Věř mi, že je to to poslední, co by ti mělo teď vadit." Začala pomalu rozsvěcet jednu svíci za druhou, ale vzhledem k jejímu stáří jí to šlo nesmírně pomalu. Na stropě a zdech se začaly objevovat nepatrné stíny. "Jmenuji se Marie a má rodina v této ulici žije už od jejího počátku. Vím o tobě už od tvojí první návštěvy tady," opatrně začala. "O jaké první návštěvě mluvíte?," obořil jsem se na ní. "Vím, co se ti poslední dobou děje. Můžu ti pomoci," dodala. Přemýšlím. "Jak vám mám věřit? Vidím vás poprvé v životě," odvětil jsem. Paní, jakoby mě neslyšela.

Také si přečti: Můj týden | Patrik

"Všechno to začalo už před 200 lety. Tehdejší Praha nebyla vůbec taková, jaká je dnes. Ale to není podstatné. Tehdy začal místní lékař, pan Dablich, budovat svůj sen. Zahájil stavbu ulice, kterou navrhl. Na svou dobu byla neobvyklá, a to díky své, až hrůzu nahánějící, podobě. Už při prezentaci svých návrhů byl spojován s ďáblem. Když byla ulice dostavěna, opravdu byla nejneobvyklejší z celé Prahy, ba z celé země. Ovšem její krása měla poněkud opačný účinek, než který očekával její architekt. Vůbec se nestala nejžádanější ulicí v Praze. Její podivná výzdoba přivedla lid na myšlenku, kde Dablich vlastně vzal peníze na její výstavbu. Jednoho dne bylo jeho tělo nalezeno uprostřed ulice. Ano, je to přesně to místo, kde dnes stojí ta lampa. Když Dablicha našli, nebyl mrtvý, ale vůbec nekomunikoval. Jeho tělo, jakoby ochrnulo. Lékaři prohlásili, že jeho nervovou soustavy napadl neznámý vir. Prý se upínal na nervy a díky tomu nebyl Dablich schopný ničeho. Tehdy byl takový člověk považován za posedlého démonem či ďáblem. Zavřeli ho do léčebny pro duševně nemocné a tam také po pár měsících zemřel. Lidé si byli jisti, že za to mohl ďábel, kterému se Dablich upsal. Od té doby se téhle ulici říká Ďáblova, a později tak byla opravdu přejmenována," vyprávěla paní. "Zajímalo by mě, jak to souvisí se mnou?," nechápavě jsem odpověděl. "Od té doby tu straší Dablichův duch, který si každého půl století vybere další oběť, která musí odčinit nepochopení lidu pro jeho dílo," dokončila paní. Pořád jsem nechápal souvislosti. Ta paní si toho asi všimla, a už poněkud podrážděně vyjekla: " Prostě tě sleduje! Když jsi tudy šel poprvé, zahlédla jsem nejen tebe, ale i ducha Dablicha, který ti do krku vpravil neznámou látku, která všechno způsobuje. Tvoje nervy začíná napadat ten vir. A pokud se nepletu, měl jsi potom vidiny neznámého muže, který tě pronásleduje?," nečekaně se otázala paní. Nejradši bych nic neřekl, ale stejně už je to možná jedno. "Ano, nějaký muž mě pronásledoval. Ale v pohodě jsem ho setřásl, tak není důvod plašit," odpověděl jsem. "Chlapče, už teď je pozdě. Ten muž je sám Dablich, teda jeho duch. Celý proces odebrání duše a uzavření se do svého nitra se skládá ze tří setkání s Dablichovým duchem. A pokud se nepletu, ty jsi prodělal již dvě," překvapila mě paní. "Cože?," vykřiknu.


Pokračování už příští pondělí (19. 9. 2016)!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama