Nervy v čokoládě - 2. část

5. září 2016 v 10:00 | Patrik |  Original product
Ano, je to ta ulice, kde můj příběh začal. Zbystřím a snažím se nepropadat panice. Opatrně se rozhlížím, nikde nikdo. Vybaví se mi moje poslední zážitky tady. Celý se mi to znovu dokola přehrává v hlavě, jako v zaseklým filmu. Jenom tudy projdu a… TMA…SVĚTLO…TMA…SVĚTLO. Srce mi spadlo až do kalhot a na čele si razí cestu kapky potu. "Klid, je to jen blikající lampa, která tu byla už minule. Jenom ji prostě ještě nikdo neopravil," uklidňuji se. V tom ale lampa zhasla úplně. Cítím dech na zátylku a…

Ležím v pochmurné místnosti. Rozhlídnu se kolem sebe. Naproti mně stojí prosklená zeď. Taková ta zeď, za kterou provádí policajti výslechy. Ta zeď, přes kterou vy nevidíte, ale vás vidět je. Vzpomínám, jak v jednom filmu takhle pozorovali duševně nemocný, a pak je podle chování rozdělovali po odděleních. Ale copak já jsem nějakej psychopat?! Jenom kvůli tomu, že mě někdo pronásleduje, ze mě udělají magora? Připadám si divně, snad jako v nějaký továrně. Vím, že to zní divně, ale nemůžu si pomoct. Továrna na sladkosti. To bude asi tou nasládlou vůní, co cítím. Chci se trochu porozhlídnout po místnosti, ale nejde to. Nemůžu se zvednout. Nohy jako bych neměl a ruce vlastně taky. S vypětím sil nadzdvihnu hlavu a jediný, co vidím, je hadička, která mi vychází z ruky. Cítím šílený teplo po celým těle, chce se mi spát.

Probudím se na ulici, nikde nikdo. Chvíli jen tak ležím, netuším, co se stalo. Pomalu mi dochází, že je mi vlastně zima. Šílená zima. Postavím se na nohy. Cítím, jak se mi vlhko zařezává do morku kostí. Rychle se rozhoduji, co udělám. Mám se tu porozhlídnout a zjistit, co to bylo? Nebo neváhat ani vteřinu a utéct pryč. Slyším tikot svých hodinek a ještě něco. Kroky, které se mi jako jehličky zabodávají do ušních bubínků. Můj mozek začal opět pracovat. V hlavě mi na poplach bije jedno slovo, UTÍKEJ!

Také si zde přečtěte: Drobné si nechte...

"Kde jsi k sakru byl? Víš, kolik je hodin," křičí na mě táta. "Promiň, ale nestihl jsem metro," rychle odpovídám. "Uklidni se, už je všechno OK, jsem doma" dodávám. Táta popadá dech, na očích mu vidím zlost, a tak se připravuji na další smršť výčitek. "Já jsem úplně v pohodě. Já nemám problém dodržovat sliby a nikde se neperu," dodává táta a jeho oči sklouznout na můj krk. Netuším, o čem mluví, ale to si radši nechám pro sebe. Nemám na jeho kázání náladu, a tak další otcovy řeči nevnímám. V tomhle směru je táta strašnej. Stačí mu dát podmět a rozseká vás na pranýři, hold muž zákona. Musím se lehce pousmát, protože se mi v hlavě rozřinčela opička s činely, znáte to. Ještě že to netuší táta. "Dneska jsi bez večeře a měsíc domácího vězení," končí stání. Od soudu odcházím jako poražený. V pokoji si lehnu na postel a ještě chvíli nad vším přemýšlím. Chce se mi spát, ale necítím se zrovna dobře. Něco se se mnou změnilo. Ano, v puse mám sladkou chuť, chuť čokolády. I když jsem žádnou neměl. "Asi jsem vážně blázen," říkám sám sobě a usnu.
Opět se ocitám ve stejné místnosti, kterou jsem dneska už jednou navštívil. Jo, je to ta místnost, kde ležím v posteli a nemůžu se pohnout. Teď se pohnout ale můžu. Vstanu, všude je tma, je noc. Na protější stěně vidím u země proužek světla, asi dveře. Vydám se k nim a vtom mě něco oslepí. Někdo rozsvítil světlo a snaží se dostat do místnosti. Slyším šramocení v zámku dveří. Najednou zvuky utichly. Napětí by se dalo krájet. Celým pokojem otřese neuvěřitelná rána a dveře se rozletí dokořán. Snažím se utéct do nejzazšího rohu pokoje. Cestou ale zahlédnu svůj odraz v zamřížovaném oknu. Co to mám na krku? Nahmatám místo prsty a bolestí vyjeknu. Prsty mám ale místo od krve, od nějaké neznámé hnědé tekutiny. Muž ve dveřích se vydá ke mně. V ruce drží injekční stříkačku. Zabodne mi ji do bolavého místa na krku, bolestí omdlím.

Vstávám až v poledne. Táta je už dávno v práci a jediné, co mi jeho přítomnost připomíná je seznam úkolů v kuchyni. "Ten snad musel vymýšlet celou noc," říkám si šeptem. Vůbec nemám hlad, a tak si jenom zobnu několika bobulek hroznovýho vína. U toho splním prví sérii úkolů. Ve stejném duchu pokračuje i celé odpoledne, až s radostí na seznamu vyškrtnu poslední položku. Volno! Cestou do pokoje se zahlédnu v zrcadle. "Co to k sakru mám na krku?," říkám si. V tom si vzpomenu na ten sen. To ne! Jdu blíž k zrcadlu a všímám si jizvy, která se mi přes noc objevila na krku. Nebo to nebylo přes noc? Tátův pohled včera sklouzl na můj krk. A já nechápal, co se děje.

Předcházející část: Nervy v čokoládě - 1. část

Zbytek dne trávím uvažováním. "Měl bych to říct tátovi, navštívit doktora nebo se vrátit do té ulice?," vypočítávám nahlas možnosti. První dvě jsem okamžitě zamítl. Říci to tátovi by byla sebevražda a jít k doktorovi? Jestli chci strávit zbytek života v blázinci, tak možná. Odpověď je teda jasná. Dneska večer se vydám znovu do té ulice. Jenom musím počkat, až se táta vrátí z práce. A to, jak ho znám, bude dost pozdě. "Než dorazí, můžu zkusit aspoň něco vypátrat na internetu," brumlám si pro sebe. Ani mě nepřekvapilo, že jsem zase skoro nic nenašel. Jediná zmínka o Ďáblově ulici byla na jednom už neaktivním webu, a to v souvislosti s živým mrtvým, který zde byl nalezen. Ale to je událost stará víc, jak půl století. Takže zase nic. Slunce se pomalu, ale jistě blíží ke svému cíli, a to pro mě znamená jediné, táta přijde tak za hodinu. Chodím od ničeho k ničemu. Nemám na nic náladu a v břiše cítím pořádný napětí. Zkusím si zdřímnout, nebo se mi asi rozskočí hlava.

Pokračování už příští pondělí (12. 9. 2016)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama