Nervy v čokoládě - 1. část

29. srpna 2016 v 10:00 |  Original product
Jak jsem slíbil, taky plním. První část mé hororové povídky Nervy v čokoládě je tu. Nejde o nějaké vele dílo, berte to jako pokus amatérského autora. Za vaše názory budu jen rád. Přeji příjemnou zábavu.


Běžím tichou temnou ulicí. Kdosi mě pronásleduje. Nevím, co bych měl dělat, a tak se hned za rohem další ulice schovávám do nejbližší popelnice, teda rovnou do kontejneru. Tiše oddychuji a naslouchám okolí. "Nám neutečeš! Myslíš, že si s námi budeš zahrávat? My jsme ty!," vykřikuje neznámý muž v kápi. Naštěstí za pár chvil slyším jeho vzdalující se kroky. Vyčkávám, nehraje si jenom se mnou? "Tak ten je poslední, pánové," slyším hned vedle sebe. Najednou se semnou kontejner začne šíleně třást. Zemětřesení? Poryv větru? Ne, je pátek, a to je den, kdy technické služby vyváží všechny kontejnery ve městě. K sakru, co mám teď dělat? Buším, seč mi síly stačí. Bez odezvy. Cítím, jak se mi zhoupl žaludek. A znovu. Uhodil jsem se do hlavy takovou silou, že už asi nikdy nebudu moct být normální. Představím si, jak mě pohltí stroj v popelářském autě. Už, už vidím černého anděla, který si pro mne přichází a…, padám. Nic se nehýbe. Slyším, jak pánové popeláři mají naspěch. "Kašlu na to, kvůli tomuhle podělanýmu konktejneru si nenechám ujít zápas našich s přespolními," huláká neznámý muž. Auto s popeláři odjíždí a já si mohu s úlevou oddechnou. Koukám se na hodinky, které mají prasklý ciferník. Ale ne. Dostal jsem je ke svým 15. narozeninám od rodičů. To ještě žili spolu. Dnes jsou to přesně dva roky, co se rozvedli. Teď bydlím s otcem, víkendy trávím u matky. Teda popravdě řečeno, měl bych. Naposledy jsme se viděli před měsícem. To bylo všechno ještě v pohodě. Vlastně to asi byl poslední normální den ve zbytku mého života.

Všechno to začalo úplně nevině. Jako každý pátek jsem se vydal tramvají na Václavák, odkud jsem po svých došel na vlakové nádraží. Mamka bydlí kousek za Prahou, a tak cesta není nijak složitá. V pohodě jsem dorazil až k ní domů. Ovšem, hned po příjezdu jsem našel na dveřích vzkaz, že musela urychleně odjet za prací, a protože ztratila mobil, neměla mi to jak dát vědět. Dobrá výmluva, říkám si. Když s sebou hodím, stihnu zpáteční vlak do Prahy, a povedlo se. Na Václaváku jsem přesně ve 23.05, poslední tramvaj jela víc, jak před půl hodinou. Musím pěšky. To mámě nikdy nezapomenu, jakoby nevěděla, jak nerad chodím pozdě v noci Prahou. Všude ti opilci a jen odpad společnosti.
Už jsem na cestě asi půl hodiny. Vydal jsem se zkratkou přes Ďáblovu ulici. "To je teda název," odfrknu si. Úplně dělaný pro milovníky hororu. Ale to já teda nejsem. Cestu mi tu a tam zpestří poblikávající lampa. Najednou slyším kroky. Otočím se, ale nikde nikdo. Všude zavládlo ticho. Doslova jsem slyšel téct proud ve stěnách okolních domů. Pomalu se rozejdu dál. Zase ty kroky. "Ne, teď se neotočím. Nejsem blázen," říkám si. Kroky se přibližují a já cítím dech na zátylku. Chci se rozeběhnout, ale nejde to. Nemůžu se vůbec hnout. A v tom jsem to uslyšel: "Nezahrávej si s námi." "Kdo jste?," ptám se a pokouším se skrýt strach. Moc se mi to nedaří. "Jsme Ty," slyším. Sevření povolí, světlo se rozlije po ulici, jako by se nechumelilo. Rozeběhnu se, co nejvíc to jde. Neodvažuji se zpomalit, natož třeba zastavit. Nechápu nic z toho, co se stalo, a jako živá mrtvola dorazím domů.
"Co tady děláš? Jsi v pořádku?," slyším z vedlejší místnosti otce. "Jo, všechno je OK," odpovídám. Stručně mu vysvětlím, proč jsem doma a jdu k sobě. Hrůznou příhodu radši vynechám. Celou noc brouzdám internetem a hledám, co by mohlo stát za mým zážitkem. Nic jsem ale nenašel. Od té doby se nikde necítím dobře. Jediným pro mě bezpečným místem je otcův byt.


A teď jsem tady. V popelnici a zase kvůli té věci. Asi bych měl vylézt ven. Ale co když na mě čeká?! Opatrně otevírám víko kontejneru. Rozhlížím se - nikde nic, opět. Vylezu ven a chystám se zavolat otci, že budu mít zpoždění. K sakru, ztratil jsem mobil. Podívám se kolem, mám štěstí, nedaleko ode mě stojí telefonní budka. Rozeběhnu se s úlevou k ní. "Dovolali jste se k Dominiku Dvořákovi. Bohužel teď nejsem dostupný, tak mi po zaznění tónu zanechte vzkaz," slyším z telefonu. To si ho zas táta zapomněl nabít. "Tati? Promiň, ale nestihl jsem metro, tak přijdu trošku později. S večeří čekat nemusíš. Díky," lhal jsem. Vždycky si připadám jako úplný blb, když si povídám takhle s automatem, teď ale jiná možnost prostě není. Otočím se a vydám se dál po neznámé ulici. Vůbec nevím, kde jsem. Začíná se stmívat, a tak se pomalu rozsvěcejí pouliční lampy. Ztrácím se v bludišti ulic. Začíná se ochlazovat a i když je léto v polovině své cesty, je mi až zima. Mám na sobě jenom krátké triko a kraťasy. Chlad mi olizuje ruce. "Tady já to ale znám!," honí se mi hlavou. Nemůžu si vzpomenout, ale vím to. Nejsem z toho nijak nadšený, ale podle té nepříjemně napjaté atmosféry to ono bude. Ano, je to tak. Jsem v ulici, kde můj příběh začal. Zbystřím a snažím se nepropadat panice. Opatrně se rozhlížím, nikde nikdo. Vybaví se mi moje poslední zážitky tady. Celý se mi to znovu dokola přehrává v hlavě, jako v zaseklým filmu. Jenom tudy projdu a… TMA…SVĚTLO…TMA…SVĚTLO. Srce mi spadlo až do kalhot a na čele si razí cestu kapky potu. "Klid, je to jen blikající lampa, která tu byla už minule. Jenom ji prostě ještě nikdo neopravil," uklidňuji se. V tom ale lampa zhasla úplně. Cítím dech na zátylku a…

Pokračování příště (v pondělí 5. září 2016)!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama